Svět Klárky

Tak a je to tady! Pořád se mi nechce věřit, že jsme tady strávili krásných 2,5 roku. Popravdě je to z veliké části kvůli COVIDu, ale je už čas jít. Jsme na místě už hodně dlouho a je čas se zase posunout dále. 

Tento týden u nás byl na pohovoru nový couple, s rodinkou si sedli, byli ze sebe navzájem nadšeni a včera si řekli, že to berou! 

Máme odsud spousty krásných vzpomínek a zážitků. Prožili jsme tady časy plné nejistoty, pocity osamění a strachu co dál bude, ale taky jsme zde zažili časy, kdy jsme si užívali každičký den, slunili se na zahrádce, jezdili s kamarády grilovat a na výlety, užívali si společných zážitků, moře, přírody, smíchu a zábavy a jezdili na západy/východy slunce na Stonehenge. 

Uteklo to jako voda a my budeme za 5 týdnů odjíždět! Tento týden kupujeme letenku domů a začíná pro nás nová kapitola a další šílená jízda ❤️ 

Tak a je to tady znova. Jdeme do dalšího lockdownu. V den Vánoc nám zavřeli všechny fitka a my se od 25.12.2020 přesunuli v Anglii do 4. zóny (takže pro nás platí ta nejstriktnější opatření) a hned 4.1.2021 byl vyhlášen celonárodní lockdown. 

 Alespoň jsem období volnosti zakončila krásným "burn it" tréninkem v PureGym.

1.týden - Snažím se celou situaci vidět pozitivně. Mám spousty energie, přidala jsem se do skipping challenge (500 přeskoků denně), cvičím, vymýšlím nové recepty a snažím se pořádně zaměstnat. Stejně není moc pěkné počasí, tak se mi ven nechce. 

2. Týden - pořád ještě s dobrou náladou a namotivovaná začít ten nový rok dobře. Skáču přes švihadlo, vymýšlím nové recepty, třídím fotky, nechala je vytisknout a teď je lepím do deníčku a procházím si všechny ty úžasné vzpomínky, co v něm mám za posledních 6 let zaznamenané. ❤️

3. týden - každý den aktualizuji zprávy a hledám nějaké informace o tom, kdy má lockdown skončit 🤣 Já vím, už si připadám jako zoufalec. Píši, že by mohli rozvolňovat opatření v půlce února. Juhuuuu!! Tak se jen modlím, ať to tak opravdu je 🙏🏻

4. Týden - hah, tak dečka půjdou zpět do školy nejdříve v polovině března. Takže nečekám, že by uvolnění opatření  přišlo dříve, než v v březnu. Sakryš! A to už jsem se tak těšila na znova nabylou volnost a možná nějaké to cestování 🤦🏻‍♀️ Ach... Tak holt budu muset ještě chviličku zatnout zuby a čekat. 

Navíc moje energie a motivace a nálada je hodně vázaná na dobré počasí. Jakmile je venku sluníčko, jsem šťastná, pořád bych něco podnikala a vymýšlela. Ale jakmile je pod mrakem, chladno, nebo deštivo, není se mnou moc k vydržení. No a to jsou přesně ty dny, kdy jen sedím, koukám na filmy a nacpávám se všema dobrůtkama, co najdu u nás v kuchyni, případně se pouštím do vaření všelijakých dortů, domácích zmrzlin a jiných mňamin ke kterým najdu recept na internetu. Takže každému asi dojde, že Anglie není na slunečné dny úplně šťastná volba a jaké dny u nás asi převládají  :D


O to těžší to ale, když na mě teď všude z internetu křičí články jak na sobě pracovat, jak se zdokonalovat, všude na internetu vidím lidi cvičit, zdravě jíst, správně pečovat o svou pleť, vymýšlet nové nápady a nevím co všechno... A já spadla do té pasti taky. Měla jsem najednou pocit, že nic nestíhám.  Že je tolik věcí, co bych měla správně dělat, ale nemám na to třeba čas, energii, nebo se mi do tho pouštět nechce. To ani nejde všechno stíhat najednou! Hlavně skočit do nějakého nového stylu po hlavě a kompletně překopat všechny zažité zvyky je sakra těžké a nejde to udělat ze dne na den. A hlavně!! To co dělám mě musí dělat šťastnou a to je pro mě hlavní priorita.💗

Takže jsem se vybodla na nějaké přemotivované ambice a začala dělat to, z čeho jsem šťastná a co mi přináší dobrý pocit (procházky, cvičení s rozumem a učení se fotit). A to ostatní ( omezení masa, učení se angličtiny, účení se jak upravovat fotky a videa a milion dalších...) budu přidávat do svého dne později a postupně :)) Přece na to máme celý život. Hlavní je se z toho nezbláznit.


A co teď dělám, aby se ze mě nestal zase lenivec, abych pomalu tělo zvykala na pohyb a abych konečně měla na léto vyrýsovaný zadek a břicho? (tak nějak tuším, že na to bude potřeba trochu více času, než jen 3 měsíce a trochu více námahy, než tomu dávám teď :D).

První krok je ten, že jsem se snažila zásobit více ovocem , zeleninou a koupila vysokoprocentní čokoládu. Přeci jen... když doma nic sladkého není, musím si najít prostě zdravější variantu.  Takže uvidíme, jak to bude fungovat :D

Zadruhé - můj nový mega vytuněný plán zmizel a nahradil jej nový pohodový plán, kdy se řídím podle toho, co mi naznačuje tělo. Když už se necítím moc na to se hýbat, jdu alespoň na procházku. Pokud cítím, že mám dostatek energie, tak chvíli projíždím instagram, kde jsou všechny ty krásné kočičky se sexy tělama a pak se většinou cítím dost motivovaně (nechci si připadat jako největší lenivec na světě) a pustím se do nějakého kardia.



A tady přichází to kouzlo! Jakmile se totiž už začnu hýbat, tak nějak mě to motivuje dále k pohybu a snažím se ze sebe dostat to nejlepší (když už jsem se do toho pustila, že jo!) A tak si většinou po kardiu dám stejně ještě nějaké cviky na posilování ať už rukou, nebo nohou a nebo se alespoň protáhnu. A snažím se pak zapamatovat ten pocit spokojenosti a tím se pak motivovat další den ke cvičení.


UPDATE: Víte co je úplně nejlepší na kamarádkách? Že se ozvou přesně v tu pravou chvíli a tak, když už jsem ztrácela motivaci, objevila se má milovaná Sim s jejími fotkami po cvičení a začala mě povzbuzovat (tak jak to umí jen ona) ke cvičení. Takže nová vlna motivac je tadyyy! :D A až teď chápu jak je důležité mít toho svého cvičícího partnera.. I když je 1500 km daleko a i když povzbuzuje a cvičí s vámi "jen" přes obrazovku počítače. Takže díky Sim, že jsi mě provedla zdárně dalším týdnem! A doufejme, že brzy z nás taky budou ty sexy buchty na instagramu :D

A je to tady. Konečně máme spousty času vytáhnout tu huňatou deku do které se vždy tak rádi zachumláme, uskládat na matraci měkkoučké polštáře, vytáhnout naše oblíbené dobrůtky a pustit si nějaký fajn oddechový film.

Dneska jsem dostala v práci volno. Ráno přišla zpráva ať nechodím do práce, jelikož se cítí zaměstnavatelé nachlazení, začali mít bolesti hlavy, pokašlávat a pociťovat únavu. V ten moment jsem měla pocit, jako by mě někdo polil studenou vodou. Anglie má oficiálně už přes 2 000 nakažených (podle anglických odborníků to může být ale až 50 000 zatím nepotvrzených případů), tak mě vůbec neuklidnilo, že rodina, pro kterou pracujeme byla před 5 dny na plese kde bylo 300 lidí a dneska nám napsali tuhle zprávu.

Volám si s rodinou, která je doma v Česku, dokonce se vrátila domů i sestra, která studovala v Budapešti a mě je tak trochu smutno z toho, že v těhle chvílích nemůžu být se svou rodinou.


Už je to přes týden, co se v české republice začaly zavádět radikální opatření proti koronaviru a taky je to už týden, co v našem Anglickém městečku, kde žijeme potvrdili první případ. Vláda se stále chová, jako by téměř žádná hrozba nebyla a bohužel se zde více kouká na ztrátu z hlediska ekonomiky, než z hlediska lidských životů.



Přístup lidí v české republice mě nyní každým dnem přivádějí do úžasu. Tolik solidarity, pomoci a lidskosti jsem už dlouhou dobu neviděla a naplňuje to mé srdce vděčností a nadějí. Nadějí z toho, že jsme v sobě dokázali najít a vytáhnout na povrch to nejlepší co v nás je. Dojímá mě, jak se češi dokáží semknout, navzájem se podporovat a starat se o sebe. Je to poprvé, co jsem pyšná za to, že jsem Češka a za to, jaký máme národ.

Přístup čechů a Angličanů je totiž diametrálně odlišný. Dnes jsem jela pro rodinu nakoupit potraviny a i přesto, že jsem vyjela raději ráno, plného obchodu jsem se nevyvarovala. Co mě ale překvapilo více, bylo to, že na sobě neměl roušku opravdu nikdo a to ani prodavačky, které se denně setkají se stovkami lidí. Brala jsem si s sebou pro případ šátek, ale když jsem viděla situaci, bylo mi trapně si jej dávat.

Někteří už navrhovali, abychom se vrátili zpět do čr, než se ta šílenost přežene. I přesto, že bych si moc přála být v téhle situaci doma se svou rodinou, příjde mi bezpečnější zůstat zde v Anglii. Nemyslím bezpečnější pro nás, ale bezpečnější pro mé okolí. S přístupem rodiny pro kterou pracujeme (účast na narozeninových oslavách, plesy o 300 lidech a akce každý víkend), a se současnou situací v Anglii je veliká pravděpodobnost, že už jsme nakažení a poslední co si přeji je to, abych nemoc přivezla s sebou mezi své blízké a ohrozila tím mnohem více lidí, než ohrožuji nyní.

UPDATE: 20.3 Anglie zavřela všechny školy a od 23.3 je zákaz vycházení den, pokud to není jen na zdravotní procházku, nebo na nejnutnější nákup. Obchody jsou vykoupené a je třeba jezdit ráno, aby byl schopný člověk něco sehnat. Naše rodina je už naštěstí od 16.3 doma a snaží se co nejvíce izolovat 🙏 ke 4.4 tady už máme téměř 42 000 oficiálních případů.

Doufám ale, že se nám to brzy podaří překonat a zase si budeme moci užívat naplno krásy Anglie a posezení s kamarády. Zatím si budu zapisovat a snažit zapamatovat každodenní maličkosti, na které jsem jinak zapomínala a za které můžu být vděčná. Protože nejdůležitější, co jsem si uvědomila je to, že nic není samozřejmost.

Posílám všem kapku optimismu, protože to je v dnešním chaosu nejvíce potřeba.
S láskou Klárka