Má první zkušenost ze zahraničí byla z Irska 4 roky zpět. Když jsem se dozvěděla, že budu pracovat u kočárových koní, kde má majitel více, než 70 koní, tak jsem byla opravdu nadšená, představovala jsem si krásnou velikou čistou stáj, spousty kočárů, a dveře boxů, ze kterých koukají krásní kočároví koně.
Tak jsem jednoho krásného dne nasedla v Praze na letadlo, přestoupila v Anglii do menšího letadla, a vystoupila na malém letišti v Irsku, kde mě vyzvedl zaměstnavatel. Autem jsme pak jeli do bohem zapomenuté části Irska na takzvanou countryside.
 |
| Pohled na "areál" ustájení koní |
 |
| Styl, jak byli koně ustájeni |
Mou prací bylo koním vyházet = což znamenalo - lopatou z betonu stáhnout všechny bobky a moč, která tam byla, na velikou hromadu asi o 10 metrů dál. Když už se hnojiště rozšířilo, přijel zaměstnavatel s bagrem, stáhnul na hromadu a mohla jsem pokračovat. Irové asi nejsou moc fandy čištění koní, protože je nechali většinou v hrozném stavu a jen pokud koně jeli na akci s kočárem (svatbu, pohřeb), znamenalo to, že jsem je musela umýt asi ve 4°C studenou vodou s jarem. Jak by z bílých koní pokrytých bahnem a hnojem jinak zase byli bílí koně že jo. Ještě každý koňák ví, jak těžké je z čistě bílého koně dostat všehny fleky, takže to byla docela makačka.
Skoky a závody
A když chtěla dcera majitele jet na závody, tak nebylo nic jednoduššího, než vzít zabláceného poníka z pastviny a kompletně jej oholit. Příprava na skoky probíhala asi 3 dny před samotnými závody, kdy jej vzali na louku, udělali pár cvičných skoků a to bylo vše. Celkově se mi moc přístup zrovna majitelů pro které jsem pracovala v Irsku nelíbil. Ať už co se týkalo přístupu ke koním "Buď tam půjdeš, nebo dostaneš.", "Buď to skočíš, nebo dostaneš tak seřezáno, že to příště ze strachu prostě skočíš!". Vše se tu jednoduše řešilo pomocí strachu.
Jezdectví v Anglii
Co se týče jezdectví v Anglii, měla jsem štěstí nakouknout, jak to tady funguje. Žijeme momentálně na jihu Anglie a musím říct, že Angličani koňmi opravdu žijí. U každého baráčku na countryside se pase alespoň 1-2 koně a kdo nemá koně u baráku, ten jej má ustájeného v jezdecké stáji. "Moje" host rodinka má taky koně, taťka jezdil, když byl menší, mamka se učí jezdit na koni teď a jejich dcera začíná v 11 jezdit na své první oficiální závody. Koně má ustájeného přímo ve své škole, kde má také tréninky pod školní trenérkou - škola má totiž obrovské pozemky se stájemi kde vytvářejí přímo jezdecké týmy, ve kterých pak na závodech sbírají body - tahle je zrovna zaměřená na parkur. Jiné školy jsou například zaměřené na drezuru, nebo pólo. Tím se dostávám k dalšímu bodu.
Z čr jsem tak nějak zvyklá na komplexnější přístup - první je na řadě drezura, až člověk zvládá základní drezuru, pak příjdou skoky, popřípadě něco jiného. Tady je to tak, že je škola zaměřená pouze na jednu disciplínu a ostatní se prostě často vypustí. Proto dcera "mojí host rodiny" najede na téměř každý skok, ale o drezuře toho ví jen tolik, aby mohla lehce opracovat koně před ježděním a parkurovými závody.
Dostihy
O tom, že každá rodina snad jednou v životě jede na dostihy (nejlépe každý rok), to ani nemusím zmiňovat. Zažila jsem to pár měsíců zpět, kdy se moje rodinka chystala na několikadenní rovinné dostihy. Tolik chystání jsem snad v životě neviděla. Vybírání těch nejlepších klobouků a k tomu dopasovat nejhezčí šaty. Z dostihů se vrátili ve výborné náladě s tím, že měli úžasný den a zkoušeli sázet na různé koně.
Ještě pár bodů, které byly pro mě překvapením.
- je tady normální klusat po cestě docela dlouhé klusové úseky
- už několikrát jsem viděla jezdit a skákat jezdce bez pořádného rozehřátí koně
- jezdecké přilby a nejnovější trendy tady tak moc nefičí, jako v česku. Většinou tady mají holky jezdecké přilby bez kšiltu a na ně navlečené návleky nejrůznějších barev, zdobené kamínky, s bambulkami, nebo jen čistě černé. Bylo mi řečeno, že přilby s kšiltem nejsou povoleny, pokud chce jezdec závodit v crosscountry, kdy může dojít při pádu díky kšiltu poranění jezdce. Návleky na přilby mají nejčastěji sladěné také s dečkou koně.
- bridleways jsou úžasná věc, je to síť stezek pro koně, většinou velmi dobře udržovaných, časo vysypaných pískem. Jsou navíc krásně označeny (podobně jako u nás cyklo, nebo turistické stezsky), tak se nestane, že by člověk zabloudil.
- jízdárny jsou zde často s gumovým povrchem. Chodí se po tom perfektně, je to mnohem měkčí, než písek a příjde mi, že i pro koně pohodlnější. Mají zde ale výhodu, že zde nemají mrazy. Co jsem se dočetla, v ČR je problém s tím, že jakmile guma zamrzne, stává se velmi tvrdou a nebezpečnou pro koně i jezdce.
- nevím, čím tady ty koně dopují, ale je běžné tady potkat na závodech, nebo v terénu koně starší 20 let, kteří spíš vypadají jako max 10. letí. Bez propadlého hřbetu a se spoustou energie.
Anglie je úžasná země a pro lidi, co milují koně je to tady prostě ráj ♥
S láskou Klárka
PS: Obrázky z části anglie nejsou moje.
