Svět Klárky

Tak a je to tady! Pořád se mi nechce věřit, že jsme tady strávili krásných 2,5 roku. Popravdě je to z veliké části kvůli COVIDu, ale je už čas jít. Jsme na místě už hodně dlouho a je čas se zase posunout dále. 

Tento týden u nás byl na pohovoru nový couple, s rodinkou si sedli, byli ze sebe navzájem nadšeni a včera si řekli, že to berou! 

Máme odsud spousty krásných vzpomínek a zážitků. Prožili jsme tady časy plné nejistoty, pocity osamění a strachu co dál bude, ale taky jsme zde zažili časy, kdy jsme si užívali každičký den, slunili se na zahrádce, jezdili s kamarády grilovat a na výlety, užívali si společných zážitků, moře, přírody, smíchu a zábavy a jezdili na západy/východy slunce na Stonehenge. 

Uteklo to jako voda a my budeme za 5 týdnů odjíždět! Tento týden kupujeme letenku domů a začíná pro nás nová kapitola a další šílená jízda ❤️ 

Jsem přesně ten typ člověka, co se neumí ozvat. Mám velký respekt ke všem lidem, které považuji za autoritu (což je většinou dost na škodu) a tím pádem vždycky dodržuju heslo mé kamarádky 😄 "Zavři pusu a drž krok" (zdravím Sim). 

Moc před cizími lidmi neprojevuju své názory. I přesto, že vím, že se druhý člověk mýlí, tak stejně nejdu do konfliktu. Radši řeknu "omlouvám se", než vysvětlovat, že moje chyba to nebyla. 

Vždy jsem obdivovala svého staršího brášku a to s jakou lehkostí si umí říkat o plat. Vždycky chtěl mnohem více, než mu chtěli lidé původně dát a pokaždé dosáhl svého cíle.

Požádání o zvýšení platu bylo něco jako moje další meta v životě. Poprvé jsem se musela postavit sama za sebe. Pořádně si uvědomit své hodnoty a kvality a říct si o to! 

Dost mi v tom pomohl fakt, že naproti Angličanům jsme opravdu pracovití (ale o tom asi zase až v jiném článku).

Dne 7.11 jsem netrpělivě přešlpovala při žehlení.  Dneska je den D. Den, kdy se chci zeptat na zvýšení platu 😄 počkala jsem, až přijde Marťa a společně jsme šli za rodinkama. 

Řekli jsme jim, že bychom s nimi chtěli prodloužit smlouvu o další rok a zároveň se zeptali, zda by bylo možné dostat také zvýšení platu. Všichni byli hrozně nadšení, hned ten večer jsme od rodinky dostali čokoládky ( jako poděkování, že s nimi chceme zůstat další rok) a řekli, že nám plat zvýší, jen, že si musí všichni sednout a domluvit se. Když jsme říkali náš očekávaný plat, tak jsme jej trošku přestřelili a doufali, že se sejdeme někde uprostřed.

Tím, že pracujeme pro dvě rodinky je tohle všechno vyřizování trošku komplikovanější, jelikož musíme vždycky všechno řešit na 2x. 

Každopádně se pobavili a za 14 dní ( a po dvou připomínkách z naší strany, jeslti to už řešili) jsme byli pozváni na kobereček 😂  

Čekal na nás už taťka rodinky, businessman, a sdělil nám, že v konkrétní situaci ( doba koronaviru, špatny trh práce atd) nám zvýší plat o 7%. Normálně by to bylo pravděpodobně super, ale my stejně čekali trošku vyšší nabídku. Každopádně s námi opravdu mluvil jako se zaměstnancemi jeho firmy. Jde vidět, že tenhle člověk to má opravdu v malíčku. Když mluvil o všech těch věcech, číslech a procentech, tak mě teda opravdu dost zmátl a já věděla, že na místě mu prostě normální odpověď (se kterou budu spokojená) nedám.

Co mě Anglie naučila je, že nemám dělat ukvapené rozhodnutí. Proto jsme řekli, že se o tom ještě pobavíme a dáme jim vědět. Další den se nás ptala host mum, jeslti jsme spokojeni atd. A tady byl můj čas "zazářit"! ✨ Byla jsem popravdě vytřepaná jako ratlík, ale bylo to prostě teď, nebo nikdy! 

Řekla jsem, že jsme očekávali o něco vyšší plat, že jsme easygoing, pracovití, flexibilní, v životě jsme jim na nic neřekli ne a pokaždé se snažili na 100% vyhovět a že doufáme v to, že bychom se mohli dohodnou na o trošku větším zvýšení.

Řekla mi tedy, že se ještě pobaví a dají nám vědět. Dopoledne už jsme měli znova posezení s rodinkami, kde nám nakonec řekli, že nám ten plat, který jsme si přáli dají! Byla jsem popravdě happy jak dva grepy! 

Hned ten večer jsme jeli do obchodu a koupili mamkám kytičky a taťkům čokoládu + pro Angličany je hodně typické dávat přání na všechno, takže jsme přikoupili i Thank you card (přání s nápisem Děkujeme), napsali jsme jim, jak moc si vážíme toho, co pro nás udělali a jak jsme rádi, že můžeme pracovat pro tak skvělé rodiny (což je pravda! ❤️)  a hned ten den jim šli všechno předat a ještě asi tisíckrát znova poděkovali.

A hned o víkendu jsme to i oslavili přiťuknutím 🥂 a úžasnou procházkou.

A jaké je pro mě ponaučení? Nebát se toho, protože to nejhorší, co se může stát je, že uslyším "Ne", kdežto když se opravdu postavím sama za sebe a ozvu se, je to skvělá zkušenost a dobré cvičení na to být více průbojnější!💪🏻

Má první zkušenost ze zahraničí byla z Irska 4 roky zpět. Když jsem se dozvěděla, že budu pracovat u kočárových koní, kde má majitel více, než 70 koní, tak jsem byla opravdu nadšená, představovala jsem si krásnou velikou čistou stáj, spousty kočárů, a dveře boxů, ze kterých koukají krásní kočároví koně.

Tak jsem jednoho krásného dne nasedla v Praze na letadlo, přestoupila v Anglii do menšího letadla, a vystoupila na malém letišti v Irsku, kde mě vyzvedl zaměstnavatel. Autem jsme pak jeli do bohem zapomenuté části Irska na takzvanou countryside.

Pohled na "areál" ustájení koní

Opravdový šok přišel, když jsem dojela snad do té nejhorší stáje, co jsem kdy viděla. Celý přístup mi přišel oproti čr trochu jiný a ne zrovna v pozitivním smyslu. Koně byli "ustájení" v opravdu otřesných podmínkách. Abych to uvedla na pravou míru. Nebyla to žádná stáj, ale jen z cihel a plechů obitá bouda, kde koně stáli ve štontech na betonu vystaveni každodenní nepřízni počasí s obrovskou hromadou hnoje za zadkem.

Styl, jak byli koně ustájeni

 Tady jsme zaučovali poníka do zápřahu. Musím říct, že i přes tyto podmínky to pro mě byla obrovská zkušenost. Jezdili jsme s koňmi a kočáry po celém Irsku. Učila jsem se koně zapřáhat, nastrojit se vší parádou. Jezdili jsme po svatbách s honosným svatebním kočárem, na pohřby s dlouhým černým a jelikož jsem přijela v období vánoc, tak jsme jezdili i do měst a vesnic "dělat santu". Znamenalo to pro mě navléct se do úžasného obleku vánočního skřítka, a vyhrávat na celé okolí z kočáru vánoční koledy. Často to znamenalo vstávat v 5 ráno a vracet se v 10 večer a další den vstávat zase do práce, ale díky tomu jsem viděla poprvé oceán, procestovala jsem téměř všechny kouty Irska, poznala přátelskost Irů - když nám jedna paní donesla v zimě šálky horkého čaje a na chvíli si s námi popovídala. Bylo to hodně náročné, ale získala jsem díky tomu spoustu zážitků i zkušeností.

 Jezdectví v Anglii

 Co se týče jezdectví v Anglii, měla jsem štěstí nakouknout, jak to tady funguje. Žijeme momentálně na jihu Anglie a musím říct, že Angličani koňmi opravdu žijí. U každého baráčku na countryside se pase alespoň 1-2 koně a kdo nemá koně u baráku, ten jej má ustájeného v jezdecké stáji. "Moje" host rodinka má taky koně, taťka jezdil, když byl menší, mamka se učí jezdit na koni teď a jejich dcera začíná v 11 jezdit na své první oficiální závody. Koně má ustájeného přímo ve své škole, kde má také tréninky pod školní trenérkou - škola má totiž obrovské pozemky se stájemi kde vytvářejí přímo jezdecké týmy, ve kterých pak na závodech sbírají body - tahle je zrovna zaměřená na parkur. Jiné školy jsou například zaměřené na drezuru, nebo pólo. Tím se dostávám k dalšímu bodu.

Z čr jsem tak nějak zvyklá na komplexnější přístup - první je na řadě drezura, až člověk zvládá základní drezuru, pak příjdou skoky, popřípadě něco jiného. Tady je to tak, že je škola zaměřená pouze na jednu disciplínu a ostatní se prostě často vypustí. Proto dcera "mojí host rodiny" najede na téměř každý skok, ale o drezuře toho ví jen tolik, aby mohla lehce opracovat koně před ježděním a parkurovými závody.

Dostihy
O tom, že každá rodina snad jednou v životě jede na dostihy (nejlépe každý rok), to ani nemusím zmiňovat. Zažila jsem to pár měsíců zpět, kdy se moje rodinka chystala na několikadenní rovinné dostihy. Tolik chystání jsem snad v životě neviděla. Vybírání těch nejlepších klobouků a k tomu dopasovat nejhezčí šaty. Z dostihů se vrátili ve výborné náladě s tím, že měli úžasný den a zkoušeli sázet na různé koně.

Ještě pár bodů, které byly pro mě překvapením.
- je tady normální klusat po cestě docela dlouhé klusové úseky
- už několikrát jsem viděla jezdit a skákat jezdce bez pořádného rozehřátí koně
- jezdecké přilby a nejnovější trendy tady tak moc nefičí, jako v česku. Většinou tady mají holky jezdecké přilby bez kšiltu a na ně navlečené návleky nejrůznějších barev, zdobené kamínky, s bambulkami, nebo jen čistě černé. Bylo mi řečeno, že přilby s kšiltem nejsou povoleny, pokud chce jezdec závodit v crosscountry, kdy může dojít při pádu díky kšiltu poranění jezdce. Návleky na přilby mají nejčastěji sladěné také s dečkou koně.
- bridleways jsou úžasná věc, je to síť stezek pro koně, většinou velmi dobře udržovaných, časo vysypaných pískem. Jsou navíc krásně označeny (podobně jako u nás cyklo, nebo turistické stezsky), tak se nestane, že by člověk zabloudil.



- jízdárny jsou zde často s gumovým povrchem. Chodí se po tom perfektně, je to mnohem měkčí, než písek a příjde mi, že i pro koně pohodlnější. Mají zde ale výhodu, že zde nemají mrazy. Co jsem se dočetla, v ČR je problém s tím, že jakmile guma zamrzne, stává se velmi tvrdou a nebezpečnou pro koně i jezdce.
- nevím, čím tady ty koně dopují, ale je běžné tady potkat na závodech, nebo v terénu koně starší 20 let, kteří spíš vypadají jako max 10. letí. Bez propadlého hřbetu a se spoustou energie.

Anglie je úžasná země a pro lidi, co milují koně je to tady prostě ráj ♥
S láskou Klárka


PS: Obrázky z části anglie nejsou moje.

Hympton court palace je původní královský palác v části Richmond a když jsme koukali, kam bychom o víkendu vyrazili, zaujala nás jeho architektura. S Marťou jsme se rozhodli, že se tento víkend vydáme zde a musím říct, že jsme opravdu nelitovali. Přes parkopedii jsme si našli nejlepší místo na parkování a mohli jsme vyrazit.

Jak jsem už psala, tak parkování tady někdy výjde pěkně draho a potom, co jsme narazili na parkopedii, nemůžu si to vynachválit. Navíc k vybranému parkovišti někdo napsal, že je od tama krásná procházka podél řeky k Hampton court palace, tak jsme neváhali a vyrazili.

Z parkoviště byla opravdu nádherná procházka podél řeky - projížděly zde různé loďky, na Temži byly zakotvené housboaty a po cestě měli lidé vystavené různé stolky s ručně vyráběnými šperky, nebo obrazy, které si mohl člověk zakoupit. Bylo to opravdu krásné a ta atmosféra byla úžasná.

Popravdě mě Hampton court palace až tak neuchvátil, protože se nám nechtělo dávat 20Ł za vstupenku, takže jsme si prošli jen vnější zahrady, ale i přesto od tama byly krásné výhledy. A nejvíc unešená jsem byla asi z parku, kde měli zasázeno spousty druhů růží a taky z obrovské zahrádky, kde měli nasázené obrovské množství zeleniny a kde každou středu probíhají trhy, kdy si může člověk něco z jejich zahrádky přímo koupit. Tím, že se starám i u "své" rodinky o zahrádku, tak jsem to fakt obdivovala. Zaprvé to, jak jim tam vše krásně rostlo a za druhé to, že se jim to chce plít :D Vždyť jejich "zahrádka" je tak obrovská, jako u nás v čr zahrada u baráku. Ale stálo to za to.

Měli jsme zároveň trochu smůlu, protože v areálu zrovna probíhal food festival a my neměli koupené lístky, takže jsme do zbytku zahrad vejít bohužel nemohli. Tak jsme se šli projít do Bushy Parku, kde se volně pasou jeleni a daňci.

Sice jsem holka z vesnice a srnky vídám každou chvíli, ale byla jsem z toho unešená. Majestátní jeleni, kteří odpočívali v trávě, stáda srnek, které se v klídečku pásly hned vedle cesty, no byla jsem z toho jelen :D

Víkend v Portsmouth byl zatím jeden z nejkrásnějších co jsem tady v Anglii zažila. Našim hlavním cílem bylo Historické přístaviště (Historic Dockyard). Popravdě jsem moc nevěděla, co mám čekat a byla jsem opravdu mile překvapená (až na tu cenu teda). Vstupné na 11 atrakcí s platností jednoho roku totiž vyšlo jednoho na téměř 40 £ 🙈 Se mi přetočily panenky jak jsem to viděla. Ale zase to je na rok, tak jsme si koupili vstupenku a šli prozkoumávat. Příště ale určitě budeme kupovat po internetu, protože jsem chvíli po koupi vstupenek našla na netu voucher, kde by nás to stálo 40£ oba dva (jo, pěkně mě to zjištění naštvalo, protože kdybych na to koukla o 10 minut dříve, tak jsme mohli 40 ušetřit že jo. Ale chybama se člověk učí a alespoň už teď vím, že v dnešní době se to už přes internet vyplatí více.

Ale bylo to skvělé! Hned první jsme navštívili loď HMS warrior z roku 1860. Jsem na historii fakt blbá (nepamatuji si ani jedno jediné datum ) ale přesto se mi vše ohledně historie líbí, takže to byl pro mě neskutečný zážitek. Loď byla opravdu obrovská a téměř nedávno zkonstruovaná do původní podoby a bylo to úžasné. Celkem měla 5 pater, takže pro mě neskutečně obrovská loď. Člověk mohl nahlédnout "námořníkům" do kuchyně, jak si žil kapitán a posádka, jaké měli zbraně a bylo to totálně úžasné. 
Další skvělou věcí byly doky, kde stále lodě opravují, takže jsme měli možnost kouknout přímo na celý proces práce. Pro lidi je tam vyhrazeno místo, kudy mohou chodit, aby nepřekáželi lodním mistrům, kteří je tam opravují + jsme mohli vyjít nahoru na ochoz, kde jsme měli krásný rozhled na celý dok.

Výhled na lodě, které jsou opravovány.

 Plus byly nahoře vystaveny lodě ( loď královny Viktorie, na které se přepravovala z a do královské jachty,  kanoe, ve kterých se snažila Anglie nepozorovaně dobýt Bordeaux a podobně, loď ve které jel James Bond při natáčení těch úplně starých dílů ...) Což bylo super, když si člověk představil, co všechno mají ty lodě za sebou a stejně jsou tu a vystavené v celé své kráse.

loď královny Viktorie

A foto s červenou telefonní budkou samosebou nesmí chybět :D

Nedokážu tomu uvěřit!!!! Všechno se seběhlo tak rychle, že to můj mozek ještě zpracovává, ale je to konečně tadyyyyy!  Za ani ne týden jedeme do Anglie!

Z ničeho nic se mi ozvala paní z Anglické agentury, že mě našla na fb (dávala jsem tam dotaz ohledně Anglie) a že má pro mě s přítelem skvělou nabídku práce. 

Pozice Au-pair couple, ubytování i auto zajištěné rodinou. Sami si budeme platit jen jídlo a benzín. Práce pro rodinku žijící na countryside, 35 hodin týdně, starost o baráček, zahradu a 2 pejsky a občasná pomoc se třemi dětmi. 

Hned během dalších dní jsme měli s rodinou hovor a ani jsem netušila jací to budou sympaťáci! Máme z toho úžasný pocit. Vypadali úžasně, nabídka je boží! V Česku bychom takhle čerstvě po škole na takový plat (225£/týden/osobu) a benefity určitě nedosáhli a lepší začátek v cizině jsem si nemohla ani přát! 

A co je ještě šílenější? Už příští týden za nimi máme přijet a začít pro ně pracovat. Dokonce nám proplatí i letenku. 

Netuším, kdo mi tam nahoře v životě pomáhá, ale děkuji moc! Děláš úžasnou práci a cítím se jako neskutečný šťastlivec, že mám takový život, jaký mám. 

Jelikož jsem ale vzala tábory u Marti u koní, tak jsem to musela bohužel dost narychlo zrušit. Dodělám posledních pár dní a ve čtvrtek už odjíždíme za rodinou. 🛫 Bylo mi to neskutečně líto, ale cítím, že takovou nabídku, jako nám přišla do Anglie nemůžu odmítnout.   

Hurá! Je to konečně tady ❤️🥳