Má první zkušenost ze zahraničí byla z Irska 4 roky zpět. Když jsem se dozvěděla, že budu pracovat u kočárových koní, kde má majitel více, než 70 koní, tak jsem byla opravdu nadšená, představovala jsem si krásnou velikou čistou stáj, spousty kočárů, a dveře boxů, ze kterých koukají krásní kočároví koně.

Tak jsem jednoho krásného dne nasedla v Praze na letadlo, přestoupila v Anglii do menšího letadla, a vystoupila na malém letišti v Irsku, kde mě vyzvedl zaměstnavatel. Autem jsme pak jeli do bohem zapomenuté části Irska na takzvanou countryside.

Pohled na "areál" ustájení koní

Opravdový šok přišel, když jsem dojela snad do té nejhorší stáje, co jsem kdy viděla. Celý přístup mi přišel oproti čr trochu jiný a ne zrovna v pozitivním smyslu. Koně byli "ustájení" v opravdu otřesných podmínkách. Abych to uvedla na pravou míru. Nebyla to žádná stáj, ale jen z cihel a plechů obitá bouda, kde koně stáli ve štontech na betonu vystaveni každodenní nepřízni počasí s obrovskou hromadou hnoje za zadkem.

Styl, jak byli koně ustájeni

 Tady jsme zaučovali poníka do zápřahu. Musím říct, že i přes tyto podmínky to pro mě byla obrovská zkušenost. Jezdili jsme s koňmi a kočáry po celém Irsku. Učila jsem se koně zapřáhat, nastrojit se vší parádou. Jezdili jsme po svatbách s honosným svatebním kočárem, na pohřby s dlouhým černým a jelikož jsem přijela v období vánoc, tak jsme jezdili i do měst a vesnic "dělat santu". Znamenalo to pro mě navléct se do úžasného obleku vánočního skřítka, a vyhrávat na celé okolí z kočáru vánoční koledy. Často to znamenalo vstávat v 5 ráno a vracet se v 10 večer a další den vstávat zase do práce, ale díky tomu jsem viděla poprvé oceán, procestovala jsem téměř všechny kouty Irska, poznala přátelskost Irů - když nám jedna paní donesla v zimě šálky horkého čaje a na chvíli si s námi popovídala. Bylo to hodně náročné, ale získala jsem díky tomu spoustu zážitků i zkušeností.

 Jezdectví v Anglii

 Co se týče jezdectví v Anglii, měla jsem štěstí nakouknout, jak to tady funguje. Žijeme momentálně na jihu Anglie a musím říct, že Angličani koňmi opravdu žijí. U každého baráčku na countryside se pase alespoň 1-2 koně a kdo nemá koně u baráku, ten jej má ustájeného v jezdecké stáji. "Moje" host rodinka má taky koně, taťka jezdil, když byl menší, mamka se učí jezdit na koni teď a jejich dcera začíná v 11 jezdit na své první oficiální závody. Koně má ustájeného přímo ve své škole, kde má také tréninky pod školní trenérkou - škola má totiž obrovské pozemky se stájemi kde vytvářejí přímo jezdecké týmy, ve kterých pak na závodech sbírají body - tahle je zrovna zaměřená na parkur. Jiné školy jsou například zaměřené na drezuru, nebo pólo. Tím se dostávám k dalšímu bodu.

Z čr jsem tak nějak zvyklá na komplexnější přístup - první je na řadě drezura, až člověk zvládá základní drezuru, pak příjdou skoky, popřípadě něco jiného. Tady je to tak, že je škola zaměřená pouze na jednu disciplínu a ostatní se prostě často vypustí. Proto dcera "mojí host rodiny" najede na téměř každý skok, ale o drezuře toho ví jen tolik, aby mohla lehce opracovat koně před ježděním a parkurovými závody.

Dostihy
O tom, že každá rodina snad jednou v životě jede na dostihy (nejlépe každý rok), to ani nemusím zmiňovat. Zažila jsem to pár měsíců zpět, kdy se moje rodinka chystala na několikadenní rovinné dostihy. Tolik chystání jsem snad v životě neviděla. Vybírání těch nejlepších klobouků a k tomu dopasovat nejhezčí šaty. Z dostihů se vrátili ve výborné náladě s tím, že měli úžasný den a zkoušeli sázet na různé koně.

Ještě pár bodů, které byly pro mě překvapením.
- je tady normální klusat po cestě docela dlouhé klusové úseky
- už několikrát jsem viděla jezdit a skákat jezdce bez pořádného rozehřátí koně
- jezdecké přilby a nejnovější trendy tady tak moc nefičí, jako v česku. Většinou tady mají holky jezdecké přilby bez kšiltu a na ně navlečené návleky nejrůznějších barev, zdobené kamínky, s bambulkami, nebo jen čistě černé. Bylo mi řečeno, že přilby s kšiltem nejsou povoleny, pokud chce jezdec závodit v crosscountry, kdy může dojít při pádu díky kšiltu poranění jezdce. Návleky na přilby mají nejčastěji sladěné také s dečkou koně.
- bridleways jsou úžasná věc, je to síť stezek pro koně, většinou velmi dobře udržovaných, časo vysypaných pískem. Jsou navíc krásně označeny (podobně jako u nás cyklo, nebo turistické stezsky), tak se nestane, že by člověk zabloudil.



- jízdárny jsou zde často s gumovým povrchem. Chodí se po tom perfektně, je to mnohem měkčí, než písek a příjde mi, že i pro koně pohodlnější. Mají zde ale výhodu, že zde nemají mrazy. Co jsem se dočetla, v ČR je problém s tím, že jakmile guma zamrzne, stává se velmi tvrdou a nebezpečnou pro koně i jezdce.
- nevím, čím tady ty koně dopují, ale je běžné tady potkat na závodech, nebo v terénu koně starší 20 let, kteří spíš vypadají jako max 10. letí. Bez propadlého hřbetu a se spoustou energie.

Anglie je úžasná země a pro lidi, co milují koně je to tady prostě ráj ♥
S láskou Klárka


PS: Obrázky z části anglie nejsou moje.