Svět Klárky

A je to tady. Konečně máme spousty času vytáhnout tu huňatou deku do které se vždy tak rádi zachumláme, uskládat na matraci měkkoučké polštáře, vytáhnout naše oblíbené dobrůtky a pustit si nějaký fajn oddechový film.

Už je to týden, co pandemii vnímám jako něco, co není radno podceňovat.

10.3 - ČR zakazuje akce nad 100 lidí

11.3 - Uzavření škol v ČR, Anglie nedělá žádná opatření

15.3 - Naše rodina pro kterou pracujeme si vesele jela na ples, kde bylo více, než 300 lidí.

16.3 - Anglická vláda vydala doporučení držet se v izolaci a nevycházet ven, pokud to není nutné.

18.3 - rodina nám napsala, že nemáme chodit do práce, jelikož se necítí dobře a projevil se u nich mírný kašel a diví se, odkud to asi mohli dostat 🤣 no kde asi

Anglie - počet oficiálně nakažených 1800
Česko - počet nakažených 500

19.3 - Host mum dneska leží v posteli,  má zvýšenu teplotu a pokašlává. Já už do domu od 17.3 nechodím a snažíme se izolovat v našem domečku co nejvíce je možné. Dneska se cítíme s přítelem unavení. 

Dneska jsem dostala v práci volno. Ráno přišla zpráva ať nechodím do práce, jelikož se cítí zaměstnavatelé nachlazení, začali mít bolesti hlavy, pokašlávat a pociťovat únavu. V ten moment jsem měla pocit, jako by mě někdo polil studenou vodou. Anglie má oficiálně už přes 2 000 nakažených (podle anglických odborníků to může být ale až 50 000 zatím nepotvrzených případů), tak mě vůbec neuklidnilo, že rodina, pro kterou pracujeme byla před 5 dny na plese kde bylo 300 lidí a dneska nám napsali tuhle zprávu.

Volám si s rodinou, která je doma v Česku, dokonce se vrátila domů i sestra, která studovala v Budapešti a mě je tak trochu smutno z toho, že v těhle chvílích nemůžu být se svou rodinou.


Už je to přes týden, co se v české republice začaly zavádět radikální opatření proti koronaviru a taky je to už týden, co v našem Anglickém městečku, kde žijeme potvrdili první případ. Vláda se stále chová, jako by téměř žádná hrozba nebyla a bohužel se zde více kouká na ztrátu z hlediska ekonomiky, než z hlediska lidských životů.



Přístup lidí v české republice mě nyní každým dnem přivádějí do úžasu. Tolik solidarity, pomoci a lidskosti jsem už dlouhou dobu neviděla a naplňuje to mé srdce vděčností a nadějí. Nadějí z toho, že jsme v sobě dokázali najít a vytáhnout na povrch to nejlepší co v nás je. Dojímá mě, jak se češi dokáží semknout, navzájem se podporovat a starat se o sebe. Je to poprvé, co jsem pyšná za to, že jsem Češka a za to, jaký máme národ.

Přístup čechů a Angličanů je totiž diametrálně odlišný. Dnes jsem jela pro rodinu nakoupit potraviny a i přesto, že jsem vyjela raději ráno, plného obchodu jsem se nevyvarovala. Co mě ale překvapilo více, bylo to, že na sobě neměl roušku opravdu nikdo a to ani prodavačky, které se denně setkají se stovkami lidí. Brala jsem si s sebou pro případ šátek, ale když jsem viděla situaci, bylo mi trapně si jej dávat.

Někteří už navrhovali, abychom se vrátili zpět do čr, než se ta šílenost přežene. I přesto, že bych si moc přála být v téhle situaci doma se svou rodinou, příjde mi bezpečnější zůstat zde v Anglii. Nemyslím bezpečnější pro nás, ale bezpečnější pro mé okolí. S přístupem rodiny pro kterou pracujeme (účast na narozeninových oslavách, plesy o 300 lidech a akce každý víkend), a se současnou situací v Anglii je veliká pravděpodobnost, že už jsme nakažení a poslední co si přeji je to, abych nemoc přivezla s sebou mezi své blízké a ohrozila tím mnohem více lidí, než ohrožuji nyní.

UPDATE: 20.3 Anglie zavřela všechny školy a od 23.3 je zákaz vycházení den, pokud to není jen na zdravotní procházku, nebo na nejnutnější nákup. Obchody jsou vykoupené a je třeba jezdit ráno, aby byl schopný člověk něco sehnat. Naše rodina je už naštěstí od 16.3 doma a snaží se co nejvíce izolovat 🙏 ke 4.4 tady už máme téměř 42 000 oficiálních případů.

Doufám ale, že se nám to brzy podaří překonat a zase si budeme moci užívat naplno krásy Anglie a posezení s kamarády. Zatím si budu zapisovat a snažit zapamatovat každodenní maličkosti, na které jsem jinak zapomínala a za které můžu být vděčná. Protože nejdůležitější, co jsem si uvědomila je to, že nic není samozřejmost.

Posílám všem kapku optimismu, protože to je v dnešním chaosu nejvíce potřeba.
S láskou Klárka