Ráno před odletem jsem ještě rychle skenovala pas pro případ, že bych jej někde ztratila. Nakonec jsem pro něj rychle běžela z auta, protože jsem jej ve skeneru samosebou nechala. Klasika :D Ve vlaku na mě čekal už ten můj krasavec a společně jsme se vydali na cestu na letiště. 

Celá cesta byl jeden velký zážitek. Hned na letišti jsme narazili na paní, která se zaučovala a nešly jí zadat místa sedadel na let Amsterdam -> New York. Místo společnosti delta airlines jsme letěli společností KLM a musím říct, že piloti se s letem opravdu nesrali 😀 pokud si někdo přál zažít akrobatický let, pak mu bylo přání splněno na 100% a při přistávání s tím švihli o zem tak, že jsem každou chvíli čekala, kdy odletí podvozek :D 

 v Amsterdamu jsme narazili na další slečnu v zácviku, která vůbec neměla tušení, jak nám lístky přiřadit. Takže zatímco už ostatní lidé nastupovali do letadla, my dva jsme tam pořád ještě čekali jak trubky, než teda zjistíme, jestli vůbec poletíme taky. 

Nakonec se podařilo, ale dostali jsme lístky asi o 6 řad od sebe. Sice jsem si v hlavě opakovala větu "Pokud nejde o život, jde o hovno"  jak s oblibou říká moje kamarádka, ale jelikož jsem prostě ciťa, tak jsem tam začala bečet. 

Naštěstí jsou všude na světě hodní lidé (nebo to pána předemnou prostě nebavilo poslouchat už 5min v kuse), a nabídl Marťasovi, že si s ním místo výmění, takže jsem jej nakonec měla hned před sebou ❤😁 

Dlouhé cesty letadlem jsou vždy nudné a tady byla cesta ještě nudnější, protože v celém letadle funguvaly asi jen 4 televizky a my jsme ti šťastlivci nebyli, takže mi zbylo jen čumět na cestující, nebo z letadla,  a koukat na mraky, nebo oceán jednoho brzy omrzí.

Letušku jsme měli milou asi tak, jak je milá osina v zadku 😂 ale nakonec jsme přeci jen zdárně dorazili na místo a čekal nás pohovor na imigračním, čehož jsem se bála nejvíce, protože jsem opravdu nechtěla, ať nás na místě otočí domů a já bych byla viděla ameriku leda tak z letadla. Pán na imigračním však byl v pohodě, poptal se, co budem dělat, kolik s sebou máme peněz, jen podotkl, že 2 měsíce je dlouhá doba a nic víc jej už nezajímalo. Když řekl Marťovi o otisky prstů, chtěla jsem udělat místo tìm, že jsem couvla dozadu. Najednou se ozvala rána a celá stěna se zatřásla. Neodhadla jsem totiž šířku uličky (která je vážně úzká) a narazila do stěny 😁. Marťas i pan úředník se tam málem složili smíchy a i poté, co nás pouštěl do USA mu ještě pořád pohrával úsměv na tváři :D

První noc jsme trávili v New Yorku. Byl to pro mě zážitek už jen, když jsme projížděli okolo autobusem. Vše je tak obrovské! Obrovské auta, mrakodrapy, několika patrové obchody,  mraky lidí a miliony aut a samé troubení. New yorčané mají troubení asi jako sport, protože se ozývalo z každého rohu a při jakékoli prkotině,  koneckonců náš řidič autobusu taky troubil v jednom kuse. Připadala jsem si jako vesničanka, co poprvé zavítala do města. Čuměla jsem na to všechno s pusou dokořán a Marťas se jen bavil nad mým nadšením :D a co teprve, až jsme si to procházeli pěšky!  Fakt paráda 🗽

Ubytování jsme měli v hotýlku City rooms Chelsea s jelikož jsou jejich dveře opravdu nenápadné, a ještě k tomu jsme to hledali v noci, tak se nám podařilo je 2x úplně přejít :D 

 Po zazvonění nám otevřel velmi milý černoch (recepční), který nám ukázal co se kde nachází a zavedl nás na náš pokoj. Dali jsme si sprchu a šli se podívat po okolí a na Times square. Můj první dojem z procházky po New Yorku nebyl moc slavný, protože jsme přijeli den po 4th of July, a proto bylo na zemi spousta odpadků a děsně to tam smrdělo. Ale jinak to pro mě byl zase úplně jiný zážitek. Žádné podobné město v Evropě prostě nemáme. Spousta pouličních umělců a times square je prostě times square. Plno blikajících světel, reklam a lidí, pro epileptiky asi ideální místo 😀😏 To co jsem dříve viděla jen ve filmech jsem konečně viděla na vlastní oči! Teď už budu moci lidi taky otravovat a při filmech vykřikovat "Tam jsem byla! " :D
Při cestě zpět jsme už oba padali únavou na hubu a postel jsem vítala jak mou nejlepší kamarádku.